Na letošní, již 24. ročník, oblíbeného Pražského maratonu jsem se přihlásit tři čtvrtě roku předtím. Již 18.8. 2017 byla spuštěna registrace na dalších ročník běžecké ligy RunCzech. A kdo tak v předstihu učinil, výrazně ušetřil na startovném.
Trénink na tento závod jsem prakticky zahájil až mnohem později, na začátku tohoto roku. Průvodcem a rádcem na cestě mi byla knížka Miloše Čermáka a Miloše Škorpila „Jak uběhnout maraton za 100 dní“. Zde se čtenář kromě osvědčených rad může rozhodnout pro náročnost tréninku dle kategorií. Tedy úplného začátečníka, víkenďáka až po zkušeného borce, který pravidelně sportuje.
Musím říci, že vzhledem ke svému pracovnímu vytížení, dalším koníčkům a dennímu dojíždění Dobříš – Praha a zpět jsem se tréninkového plánu držel jen částečně. Knížka byla pro mě spíše rámcem, nikoli axiomem či dogmatem, byť Miloš Škorpil je prostě guru a v českém mediálním prostoru nemá patrně konkurenci. Jakmile se počátkem dubna oteplilo, hned jsem k tréninku přidal jízdu na svém novém silničním kole, neboť jsem minulou přípravu zápolil s bolestí kolene a holeně. Světe div se, letos mě nic nebolelo a ani nebolí. Možná trénuji efektivněji, rozhodně nejdu na krev a nejsem takový fanatik. Běhám na pohodu, nemám zkrátka zapotřebí se totálně oddělat a zranit. Kromě toho, že jsem se letos před závodem vlastně vůbec nestresoval, zařadil jsem do svého pravidelného režimu, a to již 6 měsíců před závodem, silové cvičení s kettlebellem, činkami a vlastním tělem. Ano, 2x či 3x týdně pravidelně docházím do tělocvičny v sousedství, kde pod dohledem trenéra trápím své počítačem ztuhlé a zkrácené tělo. Přiznám se, než běhat v mrazu a ve tmě s čelovkou po Dobříši, raději jsem si šel zamakat do posilovny. Mimoto Vám každý ortoped či fyzioterapeut řekne, že jednostranná zátěž není dobře. Je blbost jen běhat a nedělat do toho jinou aktivitu, např. kolo, plavání, cvičení.
Samotný závod byl letos opět mimořádným zážitkem. Nejenže vcelku nebyl hic a bylo hezky, ale běželo si mi tak nějak lehčeji a v pohodě. Inu, jak už jsem naznačil výše, všechno je v hlavě a vše závisí na vaší psychice. Zvažoval jsem, jestli se přidat do hloučku okolo vodičů s časem 5:00, ale poté jsem si řekl, že zvolené tempo 7:10 patrně nebudu schopen držet v celé trase, v důsledku čehož dojde k přepálení a já se budu svíjet někde v křečích nebo odstoupím díky kyselině mléčné a úplnému vyflusání. Prostě za tu frajeřinu kvůli lepšímu času mi to nestálo. Na druhou stranu se mi zdálo, že běžím velmi pomalu, pokud se držím v aerobním pásmu mé TF, tj. 138–158 tepů / min. Jakmile mi tepovka vylítla na 170, 180 tepů / min, řekl jsem si, že mě příliš strhává okolní dav a já zpomalil. Nevím, třeba bych to ustál a skutečně jsem mohl doběhnout s časem okolo 5 ti hodin nebo dokonce těsně pod. Alespoň mám další výzvu napřesrok. Někde jsem četl, že 28. kilometr tratě byl kritický, což by odpovídalo Smíchovu a Strakonické ulici. Já Vám nevím, já jsem se sebou nejvíc zápasil mezi 32. a 36. kilometrem, kde se mi jen těžko zvadaly nohy. Pak jsem se ale silou vůle do toho obul, začal jsem houfně předbíhat chodce či spíše „bývalé běžce“ kolem mě a dokončil jsem závod v čase 5:33. Oproti roku 2017 jsem se zlepšil o plných 25 min, takže jsem se svým výsledkem velmi spokojený. Škarohlídi budou tvrdit, že maraton se běhá pod 4 hodiny, jinak to prý není maraton. Na tyto a další méně inteligentní názory použiji heslo pořadatelů: „all runners are beatuful“.
Nicméně platí, že ať se věnujete jakémukoliv sportu, je podle mě žádoucí podpora rodiny a zejména partnerky. Kterou já mám, a proto jde vše snadněji. Milé běžkyně a milý běžci, neshledanou a zdar do dalších závodů nejen od RunCzech.